Jeden ze zásadních posunů mého osobního rozvoje nastal v okamžiku, kdy jsem zjistila, že mohu pozorovat svoje myšlenky. Důsledkem toho totiž bylo zjištění, že já nejsem totéž, co moje myšlenky, neboť mohu-li je pozorovat, znamená to, že kromě toho, kdo myslí, je tam ještě někdo, kdo pozoruje💡.
☁ A taky bylo s postupem času stále více a více možné se od myšlenek distancovat a uvědomovat si, že nejsou já. Mohu se na něj jen dívat a říkat si „týjo, to tě teda zase napadají věci”. To dělám hlavně tehdy, když jsou to myšlenky plné strachu, závisti nebo zloby.
☁Jon Kabat-Zinn jde dokonce tak daleko, že navrhuje, abychom neříkali v podobných případech, že „máme strach“, ale že se nám honí hlavou strachuplné myšlenky, případně dokonce „strachuje se”. Jako by to bylo něco, co se prostě děje a my to pouze pozorujeme… To je velice blízké buddhistickému pojetí, které mysl přirovnává k obloze a myšlenky k mrakům, které po ní plují – připlouvají, odplouvají, ale na klidné a nádherné podstatě mysli-oblohy to nic nemění. Někdy je možná zamračená, ale stále má tu kvalitu, že za těmi všemi mraky je čistá, jasná a průzračná.
☁A tak až nás zase přepadnou myšlenky na to, jak se stane něco hrozného, nebo že jsme selhali nebo že bychom měli třeba zhubnout, můžeme se na chvilku zastavit a uvědomit si, že jsou to jen myšlenky, které nám prolétly hlavou a které nic nemění na naší dobré podstatě. Jsou to jen myšlenky, které navíc nemají pravdu (většinou).
☁Můžeme si jich povšimnout, a nechat je být. Nebo jim na cestu z naší hlavy poslat ještě světlo a lásku, jak to radí Richard „from Texas” Liz ve filmu Jíst, meditovat a milovat. Nemusíme jim zkrátka hned všechno věřit a bez ohledu na to, jak se nás snaží postrašit, si to můžeme jen uvědomit, a nechat je odplynout…
☁A třeba takhle se začíná budovat náš vnitřní klid.